KELTSKÁ STEZKA – MÁŘSKÝ VRCH A HRADIŠTĚ VĚNEC
KELTSKÁ
STEZKA
–
MÁŘSKÝ VRCH A HRADIŠTĚ VĚNEC
(Vimpersko,
Šumava)
V
minulém příspěvku jsem vzpomínala na Obří hrad, jehož původ
ani účel není dost dobře znám, avšak vše nasvědčuje tomu,
že toto krásné hradiště bylo využíváno Kelty
https://www.sumavanet.cz/hradek/fr.asp?tab=snet&id=193&burl=&pt=RE.
U
Keltů se zastavím i dnes, abych si připomněla podobně nádhernou
lokalitu, a tou je Mářský vrch – kopec (907 m) tyčící se nad
obcí Svatá Máří. Tam jsme se mužem vydali dvakrát. Byl to
totiž pro něho výlet jak dělaný na míru – mohl se dostat
téměř až na místo autem.
Zaparkovali
jsme u silnice poblíž plastiky Mír
https://www.drobnepamatky.cz/node/18107
na prašném parkovišti, kde odbočovala cyklostezka vedoucí na
vrchol. Asi po pěti stech metrech pochodu do kopce po asfaltce jsme
se dostali k televiznímu vysílači Vimperk.
Tam
jsme objevili lavičky, kde se manžel rozhodl přerušit túru :-) a
nadýchat se trochu cigaretové kouře. Po této plicní kúře se
rozeběhl dalších padesát metrů a spočinul na velkém betonovém
kvádru. Pak mě už po velkém přemlouvání nechal napospas
obvyklé samotě.
Zdolala
jsem tedy posledních sto metrů zcela opuštěná :-( na prašné
cestě a s batůžkem na zádech (ten nikdy nesundávám). Vlekla
jsem se do kopce podobně jako Kristus, když vystupoval s křížem
na zádech na Golgotu. Můj kříž byl menší – měl podobu mého
muže, který mě neustále nechával o samotě a já tak s ním
nemohla sdílet ty krásné chvíle v šumavské přírodě, ty
nádherné pohledy do jejího lůna – jak by pravil básník.
Doprovázel
mě tu pouze Ježíš – procházela jsem totiž mezi všemi
čtrnácti zastaveními křížové cesty, které zde lemují pěšinu
vedoucí k vrcholu. A ani tam mě neopustil – dovedl mé kroky ke
kapličce svatého Václava.
Nad
kapličkou se tyčila dvanáct metrů vysoká rozhledna. Pohled z ní
skýtal mým očím opravdu libé zážitky – ten nejkrásnější
bylo kamenné moře pode mnou. Rozlévalo se dolů, doprava i doleva,
vlnilo se všemi šedými odstíny a pokoušelo se dostat ještě dál
za své hranice. To se mu však nedařilo. Jeho okraje svírala zeleň
mladých stromů a dále modré kopce a kopečky a celá ta
obdivuhodně barevná a nekonečná krajina kolem.
https://www.kudyznudy.cz/aktivity-a-akce/aktivity/rozhledna-na-marskem-vrchu.aspx,
https://www.sumavsko.cz/rozhledna-marsky-vrch, http://www.sumava.cz/galerie_sekce/817-kamenne-more-marsky-vrch/, http://www.sumava.cz/objekt_az/2635-kamenne-more-marsky-vrch/
Musím
se tu zastavit, abych vydechla. Kameny a skály – to je moje. Tomu
nemůžu nikdy uniknout, tomu propadám stejně tak jako sladké
zmrzlině, vonící kávě, vysokým horám, zelené přírodě a
velké lásce. To jsou šílené mršky. Ty mi dávají zabrat. Je
tedy jasné, že jsem toto místo nemohla jen tak opustit.
Stejně
jak to dělají malé děti i já jsem lezla po velkých a malých
balvanech, přeskakovala z jednoho na druhý, křižovala jsem to
velkolepé kamenné moře jak zaoceánský křižník – no, takový
už dosluhující. Co byste taky chtěli po šedesáti letech
provozu.
Když
už jsem se trochu nasytila všech těch dobrot a chtěla běžet za
Toníkem, aby se mi tam při tom svém odpočinku neukouřil, všimla
jsem si příšerné pasti, čekající na mě u paty rozhledny.
Příšerné je slabé slovo. Číhala tam na mě pěkně zákeřná cedule s nápisem: Keltská stezka. A kdyby jen cedule. Číhala tam
opravdu STEZKA – krásná, malebná, vinoucí se dolů a vlnící
se mezi balvany a stromky, slibující nevšední zážitky, když ji
budu následovat.
Ach
jo, nic pro mě. Seběhla jsem asi tři sta metrů a se slzou v oku
jsem se obrátila. Tam nemůžu. Není na to čas. Vždyť tam na mě čeká On. I on byl přeci kdysi pro mě takovým magnetem.
https://prachaticky.denik.cz/zpravy_region/pt_kelti20080921.html
https://prachaticky.denik.cz/zpravy_region/pt_kelti20080921.html
Cestou
domů jsem ještě manžela nasměrovala na přírodní památku
Skalka, nacházející se JV od obce asi ve vzdálenosti jednoho
kilometru. Vypíná se těsně u silnice, takže je snadno
dosažitelná. Zajímavá je tím, že je poseta turmalínovými
slunci. http://fotoarchiv.geology.cz/cz/foto/18709/
Svatá
Máří a její okolí je opravdová lahůdka, takže jsme ji s mužem
a jeho starším synem navštívili ještě jednou. A já jsem tam
pak vytáhla i svá vnoučátka. Jenže to nestačí – musím se
tam ještě někdy podívat.
 |
Turmalínová
slunce
|
Keltská
stezka, kterou jsem opěvovala výše, pokračuje oběma směry a
měří 28 km. Vede z Kubovy Huti přes Boubín a Mářský vrch až
k hradišti Věnec u Lčovic (765 m nad mořem, asi 8 km vzdušnou
čarou SV od Vimperka). Ten jsme také kdysi s mužem navštívili.
Tenkrát s námi jela i jeho první manželka.
http://www.isumava.cz/view.php?cisloclanku=2015040016
Autem
jsme se dokodrcali jak jen nejblíž to šlo, aby se na vrchol dostal
i Tonda. Bylo to asi před šesti lety, začátkem léta, bylo však
chladno a po dešti, půda byla bahnitá, po cestách proudily
potůčky vody. To všechno bylo dobrým důvodem pro manžela, aby
na nás raději počkal v autě. Vyrazily jsme tedy samy dvě bez
něho.
Cesta
stoupala vzhůru oklikami, většinou řídkým smíšeným lesem.
Hradiště nebylo tak výrazné jako třeba Obří hrad, zato poměrně
rozsáhlé. Ve vyšších partiích kopce jsme narazily na kamenné
zídky a skalky, na valy, místy ne moc zřetelné, neboť porostlé
rostlinstvem. Hezké místo, ale nadšení se nekonalo. Snad kvůli
počasí? Přesto vždy, když jedu do Vimperka dívám se z okna do
krajiny a snažím se uhádnout, který kopeček je Věnec.
Keltové
jsou pro mě něco magického – a myslím, že pro hodně lidí.
Šumava se keltsky řekne Gabreta a podle některých zdrojů to
znamená Pohoří kozorožců, podobně jako slovo Sudéta označuje
Pohoří kanců, tedy Krušné hory. Na ně koukám z okna dnes, kdy
píšu své vzpomínky. https://cs.wikipedia.org/wiki/Gabreta,
Komentáře
Okomentovat