STOLOVÝ HŘBET – PÁTRÁNÍ PO VSTUPECH DO PODZEMÍ - 1. ČÁST

STOLOVÝ HŘBET – PÁTRÁNÍ PO VSTUPECH DO PODZEMÍ - 1. ČÁST

(Bučina – Kvilda, Šumava)

Stolový hřbet se táhne poblíž Bučiny a tvoří jej tři hory spojené vrcholovým průsekem. Ten na JZ protíná Bučinkou cestu a na SV konci Vlasatou cestu, vede však dále až k Františkovu. Názvy jednotlivých vrcholů od Bučinské cesty se na mapách různí. Na těch současných nebývá JZ vrchol (Steinberg – Kamenná hora) většinou označen žádným názvem. Za ním následuje Stolová hora a Vysoký stolec. Vedlejší vrchol Stolového hřbetu je Stanová hora vzdálená 1 330 m na sever.

Stolový hřbet (Stolové hory): 1. Kamenná hora (vedle Stolová hora + Vysoký stolec), 2. tzv. panelová cesta, 3, Tvrdá cesta, 4. tzv. zadní cesta vedoucí k průsmyku našeho prvního měření (na mapě není), 5. Tobiáška, 6. začátek vrcholového průseku, 7. jeho konec

Na Stolových horách jsme také měřili. Jak s Františkem, tak i později s Rudou. Odehrávalo se to v podstatě ve stejné roky jako náš průzkum na Pramenech Vltavy, ovšem v jiné dny, týdny i měsíce. Můj muž je totiž člověk s neutuchajícím zájmem o historii konce války na Šumavě a neúnavný pátrač v archivech, který donekonečna zpovídal pamětníky. Není tedy divu, že s tím, jak odhaloval různé záhady, narážel na další a další, které musel vyluštit.

Pod Stolovým hřbetem.

Jednou z nich byl Stolový hřbet (Stolové hory). K němu se Tony dostal přes pátrání po podzemní továrně a po štolách na blízkém Františkově. Získal totiž informaci, že by štoly měly vést až pod svahy Stanové nebo Stolové hory (str. 7*). Svým informačním zdrojem byl však zároveň upozorněn na to, že se názvy jednotlivých vrcholů Stolového hřbetu od roku 1945 několikrát změnily. Tak například Stanová hora byla určitou dobu ve vojenských mapách označována jako Stolová hora a vrcholy Stolového hřbetu v blízkosti Bučiny měnily na mapách své označení: jednou to byl Vysoký stolec, jindy Stolová hora a někdy i Stanová hora (str. 145*).

Proč se zabývám tak podrobně názvy jednotlivých vrcholů Stolového hřbetu? Je to jednoduché. Jak už jsem se výše zmínila, Tony chtěl nalézt štolu ve svahu hory, která se měla jmenovat Stanová nebo Stolová. Ptáte se, proč zrovna tam? Dopátral se totiž těchto informací, které shrnul následovně i ve své knize:

Značení vrcholů na staré mapě se liší od značení na mapě nové (výše).

Stolový hřbet byl vybrán pro stavbu velké podzemní továrny počátkem roku 1943. Projekt byl vypracován projekční firmou Ing. arch. Fiebingera ve Vídni – Marokkanenstrasse. Způsob výstavby podzemních továren byl jednotný. Nejprve se vybudovala hlavní komunikační štola, která je rovná. Potom byly kolmo na ni raženy štoly, které sloužily jako výrobní, montážní a skladovací prostory. Hlavní komunikační (podélná štola) zde byla vybudována pod vrcholovým průsekem v hloubce 45 – 60 m. Ani nejmodernější geofyzikální přístroje do této hloubky buď vůbec nedosáhnou, nebo jen s velkými obtížemi. Délka této štoly je 3 km. Výrobní, montážní a skladovací příčné štoly měly být zhotoveny každá v délce 600 m s vyústěním na komunikaci, která obklopovala Stolový hřbet v n. v. 1 170. V celkové délce 7 km bylo možné vybudovat vstupní a výstupní štoly podzemní továrny, které nebyly delší než 300 m. Každá podzemní továrna budovaná nacisty měla vždy několik – až 11 vstupů a východů (str. 223–230*).

A tady je to značeno zase úplně jinak.

Z textu výše je patrno, kterým směrem se ubíralo naše další hledání a měření. Než jsme s ním začali, prolezli jsme Stolové hory a jejich okolí bezpočtukrát. Vyráželi jsme jak z Františkova, tak od Bučiny. 

Jedna z cest – nepotkáte tu živou duši.

Z Františkova jsme chodili několika různými cestami a během těch dlouhých a krásných let jsme mohli sledovat, jak se příroda mění. Mladé lesíky povyrostly, nepoužívané cesty pomalu zarůstaly a jiné se stávaly neprůchodnými poté, co vichry na ně shodily zlomené či vyvrácené stromy. Další cesty byly zpevněny kamenem, aby mohla těžební technika zlikvidovat, co napáchal kůrovec nebo uragán.

Doma jsme podrobně prohlíželi současné, ale hlavně staré mapy a zvětšeniny fotografií terénu, který byl centrem našeho zájmu. Ty si nechával Tony posílat z archivů. Rozložili jsme je na velikých stolech v jídelně penzionu, vzali do ruky texty pocházející z doby konce druhé světové války a už jsme pátrali, kde něco na snímku najdeme.

Steinberg (Kamenná hora).

A znovu do terénu. Stolové hory jsme prochodili zepředu i zezadu, prošlapali jsme cesty, které je obepínají, vydali jsme se i na vrcholový průsek a celý jsme ho prolezli – z jedné i z druhé strany. Z Františkova je to pěkně strmá a namáhavá cesta, která se před tím, než křižuje Vlasatou cestu, víceméně ztrácí: prochází bažinatým terénem, pak prudce stoupá, poté je opět schůdná a pod vrcholem Vysokého stolce v podstatě neexistuje. Je zde zarostlá, kamenitá a téměř neproniknutelná. Když jsme po ní šli někdy v letech plus mínus 2006, ještě byla patrná. Z druhé strany, od Bučiny, je to něco obdobného, až na to, že se pořád nestoupá, nýbrž jdete střídavě nahoru a dolů a mezitím se stále ztrácíte, protože je průsek často zarostlý. Dnes to bude ještě horší.

Měření v průseku 

Vraťme se ale k našemu pátrání. Nejprve se Tony rozhodl prozkoumat JV stranu Vysokého stolce (dle současných map), respektive jeden z jeho průseků, který už dnes není moc zřetelný. Tam podle něho měl být jeden ze vstupů do příčné štoly a dále pak samozřejmě do celého nitra hory. Na měření jsme přizvali Františka i Milana a pak taky dalšího důležitého člověka, jehož Tony nazývá ve své knize Velký Bed. Ne snad, že by byl nějaký dlouhán, to ne. Postavu má zcela normální. Velký je však svým postavením, a proto mu ponecháme toto jméno.

Na mapě průsek není patrný, zde je vyznačen červeně.

Dopravit se na místo nebylo vůbec jednoduché. Veškeré přístroje jsme dovezli (někdy autem, jindy ekologickým autobusem) na křižovatku Bučinské a Židovské cesty a odtud jsme se vlekli tzv. zadní cestou, tedy cestou vedoucí po JV svahu Stolových hor až k nejzazšímu průseku. Tam jsme vystoupali na rozlehlou mýtinu pod vrcholem, obklopenou jehličnatými lesy. Uprostřed však rostlo pár listnatých stromů a ty byly tím, co jsme zde hledali. Ptáte se proč? Tony se totiž kdesi dočetl, že když se na konci války zahlazovaly vstupy do štoly, vysázely se kolem vzrostlé listnáče, aby místa byla dobře zamaskována. Stáří stromů odpovídalo. Měření mohlo začít.

Průsek s mýtinou (kde se měřilo) na mapě ze 40. let.

Na místo hledání jsme se vydali několikrát a snažili se změřit co největší prostor. Výsledky naznačovaly, že se pod zemí cosi nachází, ale dokázat něco bez kopání se nedá. Co s tím, když je člověk přesvědčen, že má pravdu. No, co? Musí se pokračovat. Když se nemůžeme dostat do podzemí zde, zkusíme to jinde.

V dalším období jsme se tedy přesunuli na Stolovou horu (prostřední vrchol) – rovněž na její JV svah. Tam jsme měřili v bukovém lese a zkoumali značky na starých listnatých stromech, které tam mohly být vyryty na konci války.

Aktivity, které zde popisuji, se odehrávaly v průběhu několika let a tady to máme na pár řádcích. V reálném životě to pak vypadá tak, že jednou nemáte čas vy, podruhé někdo z vašich parťáků, potřetí je příšerné počasí nebo dokonce nadejde zima a vy musíte čekat půl roku. A že se zima ve výškách nad tisíc metrů drží dlouho, to mi věřte. Od října do dubna. A k tomu vám už tolik neslouží nohy.

Kunc Antonín, Tajemství šumavského podzemí, 2015, AOS Publishing, Ústí nad Labem

Její první verze byla uveřejněna v roce 2010 na internetu pod názvem Tajemství Františkova a Pramenů Vltavy.