FRANTIŠKOV – PODZEMNÍ TOVÁRNA (2. ČÁST)

FRANTIŠKOV – PODZEMNÍ TOVÁRNA (2. ČÁST)

(Kvilda, Šumava)

Jak to tedy vypadá za řekou? Dostanete se sem po můstku vedoucím od silnice k pomníčku převaděčům nebo se dáte o kousek dál pěšinkou k elektrárně.

Vpravo silnice, vlevo podél ní Vltava s můstkem, na konci cesty vlevo pod lesem pomníček.

Do těchto míst za Vltavou vedou chodby a štoly, které jsme objevili pod továrnou. Dostat se jimi sem ovšem bylo kvůli závalům nemožné. Tony tedy rozhodl, že budeme měřit i zde, jestli se do nich nedá proniknout odsud. Práce probíhaly několik let, ale vždy jen sporadicky – dva tři dny a pak zase konec. Buď nebyli lidi, nebo počasí, anebo dostatek času. 

Měření poblíž pomníčku

Jedno z prvních měření se provádělo na louce vpravo od cesty vedoucí k pomníčku, pak nad silnicí na svazích Stanové hory, protože tam se měly podle svědků nacházet větrací komíny (str. 217*). Kromě známých aktérů nám někdy pomáhali i kamarádi a přátelé, kteří za námi přijeli na návštěvu. Jednalo se tedy mnohdy o hezké společenské události s občerstvením a plné pěkné pospolitosti.

Kovové díly vyhrabané z trosek bývalé sklárny

V lese lemujícím louku jsme při hledání vstupu do podzemí našli hromady křemene a pozůstatky po sklárně: zbytky zdiva, šamotové cihly, velké i malé skleněné střepy, všelijaké kovové součásti a díry po bývalých pecích. Naleziště se táhne dozadu až k jakémusi příkopu, za nímž schůdná část tohoto břehu končí. Bohužel jsme zde narazili i na známky řádění vandalů, kteří poškodili pozůstatky sklárny, vykopali různé artefakty a zanechali je napospas drsnému počasí (str. 215*).

Postupně se však náš zájem soustřeďoval do míst, kde se měl nacházet vstup do podzemí, tak jak se o něm dočetl manžel v archivech. Sem jsme se nachodili, tady se měřilo, tady se pátralo. Dokonce to došlo tak, že manžel požádal NPŠ o povolení vrtat do skály, které opravdu v roce 2011 získal.

Na podzim jsme tedy objednali firmu s vrtnou soupravou a vrtání skutečně proběhlo. Stálo nás to pěkné peníze, ale není nad to, když si mužský splní sen. Vrty ho přesvědčily, že štola je tam, kde jsme předpokládali. Ani s takovým výsledkem však nemáte v NPŠ vyhráno, protože nesmíte kopat, jenže do podzemí se jinak nedostanete. Manželovi zbyly na památku válečky vyvrtaných hornin a důkaz existence štoly v podobě pramínku, který začal po vrtech vyvěrat. Jeho voda se řinula celou zimu po cestě až k silnici. Později byla svedena do potoka. Z každé štoly prý totiž musí být odváděna voda.

Pomníček, o kterém jsem se už několikrát zmínila, je památník převaděčům, kteří pomáhali lidem utíkat po válce na Západ. V květnu 1950 zde unikl postřelený převaděč Kilián svým pronásledovatelům. 

Jeho příběh znal Tonda velmi podrobně a rád ho vyprávěl. Často jsme zde spolu sedávali a odpočívali, a tak se stávalo, že jakmile se tu objevil nějaký turista, muž ho lapil a spustil svou oblíbenou historku.

O tom. že podzemní chodby pod továrnou vedou pod silnicí směrem na Stolové hory, svědčil i objev, který nás jednoho dne roku 2011 překvapil, když jsme projížděli Františkovem. U okraje vozovky zela hluboká díra. Zastavili jsme a manžel raději zavolal cestářům, ať si ji přijedou zasypat. Mezitím jsme do ní lehce nahlíželi, vlézt se nám dovnitř však nechtělo. Zavolali jsme tedy Brouka – ten je poněkud mladší, mrštnější a štíhlejší, ať se tam podívá on. Kamarád tedy sestoupil pod zem a my jsme čekali, s jakým výsledkem se vynoří. Opět jako vždy – na obě strany závaly. Cestáři přijeli asi až druhý den a díra zmizela. Dnes byste ji hledali jen těžko.

Díra u silnice

Františkov oplývá mnoha tajemstvími a skýtá spoustu inspirace těm, kteří pátrají po minulosti. Tony nikdy nepatřil k hledačům zlata a podobných pokladů, zajímala ho spíše historie, archivní materiály a samozřejmě podzemí. Není tedy divu, že jsme se v tomto zapadlém koutě pohybovali téměř dennodenně a stále bylo co hledat a objevovat.

Mezi naše místečka patřila i vodní elektrárna, která zde stojí už přes sto let. Nejvíce nás zajímal svah za ní – na něm se také měřilo. Manžel si v roce 2013 pozval zase RNDr. Špačka, aby provedl geofyzikální průzkum. Ten opět potvrdil, že se v místech nalézá objekt s propadlou dutinou. Nedopátrali jsme se však, zda se jedná o pozůstatky z dob dřívějších rekonstrukcí elektrárny, či zda jde o součást našeho hledaného podzemí. Nicméně, nevzdali jsme se.

Malá vodní elektrárna Františkov se nachází cca 4 km od Kvildy, poblíž silnice směrem na Borová Lada. V provozu je od roku 1914. Během roku 1991 proběhla rozsáhlá rekonstrukce celého objektu. V roce 2002 byla původní spirální turbína Francis-Voith nahrazena současnou Bánkiho turbínou s vyšší účinností. http://www.aquaenergie.cz/mve_frantiskov

Když jsme jednou opět v těchto místech brouzdali, všimli jsme si na kopečku za elektrárnou otvoru do země. Jednalo se pravděpodobně o zbořeniště porostlé hustou vegetací. Náš objev nás pochopitelně nenechal chladnými, a tak jsme zase zavolali své pomocníky.

 

Tehdy to byl Tondův mladší syn a náš kamarád Broňa. Oba se protáhli pod zem, tentokrát jsem však neodolala ani já. Ocitli jsme se v krátké úzké místnosti plné harampádí, která vedla k hlavní budově a končila závalem. Udělali jsme nezbytné fotografie, otvor zajistili a zamaskovali. 

Prostranství za budovou je zajímavé i jinak. Na planince za vyzděným kanálem vedoucím shora od náhonu se nacházejí podobné šachty jako na zbořeništi továrny. Ty jsme však neprozkoumávali – asi nebyly pro naše účely důležité, vlastně ani nevím.

Pozoruhodný je i náhon nad elektrárnou. Nedávno byl zrekonstruován a cesta k němu po příkrých schodech a pak procházka podle něj je hezký zážitek. Voda v něm plyne velmi pomalu a v tak mírném náklonu, že zdola od silnice to vypadá, jako by tekla do kopce. S naším podzemím však nemá nic společného.

Nad náhonem se vine nenápadná cesta vedoucí z Františkova na Tobiášku a na Stolové hory. Po ní jsme se nachodili – zejména já. Tony už poslední roky neměl sil se na ni dostat. Když byl ale ještě bujarým sedmdesátníkem, pátrali jsme i na ní. Hledali jsme jakýsi bunkr, který se měl nacházet přibližně proti penzionu Panský dům (ovšem na druhé straně silnice). 

Kamenný poklop

Na místě, které určil manžel, jsme našli velké kamenné poklopy, ale pod ně jsme se nepodívali. Za prvé to bylo nad naše síly a za druhé manžel o to nestál. Asi se už ozývaly nadcházející roky. Škoda. Třeba kdybychom to zkusili, mohli jsme něco zajímavého objevit. Možná štolu bez závalu.

Hned na začátku této cesty jsme vždycky asi po třech stech metrech procházeli kolem obrovského smrku, zdravého a obsypaného šiškami, jehož kmen byl však kousek nad zemí pěkně provrtán. Asi datlem. 

Dlouhá léta strom stál a nevykazoval známky chátrání, ač v jeho kůře zela opravdu hluboká rána. Po každé velké vichřici jsem se běžela podívat, zda ho vítr neskolil, ale nic. Až vloni, kdy už se Tony opravdu nikam pěšky vydat nemohl, našla jsem strom zlomený přes cestu. Jak příznačné. Skončily naše toulky, skončil i smrk.

Podzemní továrna a štoly vedoucí od ní pod Stolovým hřbetem až do Německa podle všeho opravdu existují. I zde za řekou jsme našli důkazy na několika místech: 

• vpravo od pomníčku,
• za elektrárnou,
• u silnice z Františkova na Kvildu,
• u cesty nad Panským domem.

Těžko však někdo dokáže štolami projít a prozkoumat je. Soukromá osoba rozhodně ne. Jiná věc ovšem je se o to pokoušet, nadšeně pátrat a prožívat dobrodružství umocněné krásnou přírodou.

*Kunc Antonín, Tajemství šumavského podzemí, 2015, AOS Publishing, Ústí nad Labem

Její první verze byla uveřejněna v roce 2010 na internetu pod názvem Tajemství Františkova a Pramenů Vltavy.