KUFNEROVA PILA - JAK SE TAM ALE DOSTAT?

KUFNEROVA PILA – JAK SE TAM ALE DOSTAT?

(Bučina, Šumava)

Bučina a Stolový hřbet, o nichž jsem psala v minulých příspěvcích, jedno jsou. Z této zaniklé osady uchovávající mnohá tajemství je to k našim magickým Stolovkám, co by kamenem dohodil. V prostoru mezi nimi se skrývají další místa, která mohou nechat nahlédnout do nedávné historie.

Tak je tomu např. s bývalou Kufnerovou pilou. I ta patřila k místům, o nichž jsme přemýšleli, že vypátráme, kde se nacházejí. 

Kufnerova pila nyní

Zjistili jsme, že je to vzdušnou čarou pouhých 600 metrů od nouzového nocležiště na Bučině, tedy od zastávky zeleného autobusu. Na mapě to vypadalo jednoduše – a tak jsme se tam odsud s mužem vypravili. Avšak běda!

Zde Kufnerova pila na mapě z 50. let

Nejprve jsme tedy zkusili dostat se k pile víceméně azimutem od Bučiny, ale nešlo to. Terén byl zarostlý a níže hrozně podmáčený. Příště jsme zkoušeli jít trochu oklikami po starých cestách. Skončili jsme velmi blízko, avšak dost vystresovaní, neboť jsme byli obklíčeni potoky a strouhami.

1. KP, 2. nouzové nocoviště Bučina (výchozí místo naší 1. výpravy),

3. průsek vedoucí ke KP z Židovské cesty (směr naší 2 výpravy),

4. cesta vedoucí ke KP z Židovské cesty (naše úspěšná výprava)

Další náš pokus vedl úplně z opačné strany, a to od severovýchodu ze Židovské cesty. Tentokrát byl výsledek zajímavější, ale pořád to nebylo to pravé ořechové. Prodírali jsme se jakýmsi průsekem, až jsme se dostali do míst plných kamenů, menších a větších, různě naskládaných. 

Je to už dost dávno, neměli jsme ještě dobrý přístup k podrobným mapám na internetu jako dnes, kdy lze na nich vše do detailu najít a naplánovat. Tehdy jsem vhodnou přístupovou cestu nenašla.

Teprve asi před pěti lety jsem se ke Kufnerově pile dostala – ovšem sama bez Tonyho. Nohy už mu nesloužily, a tak jsem běžela sama. Běžela, ano, protože když jdu sama, vždy se trochu bojím. Bojím se neznáma, bojím se, že někam zapadnu, bojím se, že na mě někdo zaútočí. Jenže touha po tom objevit něco, co se moc nevidí, a navíc v krásné přírodě, je vždycky silnější. Tentokrát jsem zvolila tu pravou cestu. Konečně!

Z cesty na Knížecí Pláně jsem odbočila na Židovskou a z té pak uhnula po 2 km doleva na prašnou cestu. Asi po dvou stech metrech jsem se po ní dostala na okraj rozlehlé louky a na její severní straně, ale už v lese, nalezla ruiny bývalé pily. Není ovšem radno se tam vydávat po velkých deštích. Terén bývá bahnitý.

Svou návštěvu tohoto zapomenutého a ponurého koutu jsem si zopakovala později ještě jednou. Je však tak těžké nabažit se krásy, která je dobře schována před zraky davů jezdících po Šumavě na bicyklech a hltajících kilometry. Snad se tam zase někdy znova dostanu. Moc bych si to přála.

Kufnerova pila byla postavena kolem roku 1865. Zpracovávalo se zde kvalitní rezonanční dřevo pro výrobu hudebních nástrojů. Z kmenů se zpracovávalo naprosto vše. Z toho co nešlo použít, jako rezonanční dřevo se vyráběly šindele a krabičky na kolomaz. Ze tří objektů pily zůstaly do dnešních dnů jen základy. http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=12771

Toto místo není však jediné, které mě uhranulo. S manželem jsme se velmi dobře doplňovali – já byla lačná toulek do přírody, objevováním jejích skrytých krás a tajemství, on pátráním po historii a pravdě. Jak jsem napsala výše – Stolový hřbet a Bučina jednou jsou. Ale nejen ony – součástí je i Tremlova pila, Prameny Vltavy, Františkov, Knížecí Pláně a spousta dalších míst v okolí. Tady žili lidé, kteří byli aktéry historických událostí konce války. A toho byl zase lačný můj muž – zjistit, co se kde dělo, kdo u toho byl, jak potom všechno skončilo a hlavně – kde se co skrývá.

Spolu před manželovým penzionem, 2014

Ještě bych snad mohla vysvětlit, že Tony byl mým manželem jen asi šest let, pak jsme spolu zůstali dalších deset let jen na psí knížku. Nyní žijeme víceméně odděleni – on na Šumavě se svou původní rodinou a v péči ošetřovatelky, já doma v Ústí nad Labem. Jsem tu se svými dětmi a vnoučaty a ještě dokonce s dvaadevadesátiletou maminkou, která mě už konečně trochu potřebuje. A vzpomínám na Šumavu.