STOLOVÝ HŘBET – PÁTRÁNÍ PO VSTUPECH DO PODZEMÍ - 2. ČÁST

STOLOVÝ HŘBET – PÁTRÁNÍ PO VSTUPECH DO PODZEMÍ - 2. ČÁST

(Bučina – Kvilda, Šumava)

Tobiáška – pod Stolovým hřbetem

Stolové hory byly naše oblíbená destinace, a tak jakmile to šlo, vyráželi jsme, abychom se na ně dostali. Zkoumali jsme jednotlivé průseky, hledali pozůstatky kamenných zídek semenišť, procházeli všechny možné cesty křižující se na úbočí hor a sbírali pravé hřiby. Často jsme navštěvovali Tobiášku, bývalou Tobiášovu huť, kde bylo možno ještě nalézt zbytky staveb nebo sklářských výrobků, ale i vojenské techniky z konce druhé světové války.

Sklářská huť byla postavena roku 1796 Tobiášem Rafaelem Adlerem na odlehlém místě, vzdáleném 3 km JV od Kvildy. Nejčastěji je dnes známá pod jménem zakladatele - Tobiashütte - Tobiášova huť. Spočívala na vyvýšeném místě v nadmořské výšce 1100 metrů, nad pravým břehem potoka Bučina, na západním svahu Stolové hory. Bylo v ní vyráběno duté sklo a výrobky byly určeny především na vývoz. T. R. Adler zemřel 26. srpna 1810. Výroba skla zde pomalu končí vypršením nájmu a snahy Antonína o její obnovení nebyly zřejmě uskutečněny. Zdroj: Kapitoly z minulosti Kvildy (autor: Jaroslava Vávrová) http://www.zanikleobce.cz/index.php?detail=1456461

Rádi jsme se sem chodili dívat na krásný totem, který vévodil celé Tobiášce – zprvu byl přibitý na silném kůlu, později, jak šly roky, se sesouval k zemi a nakonec se pomalu rozpadával a mizel téměř před očima.

Nejzajímavější však byl vrak starého vojenského terénního automobilu, který zde zůstával od konce druhé světové války. Nalézal se pod cestou vedoucí z Bučinské cesty na Tobiášku, kde se koncem války odehrála prudká přestřelka mezi americkými vojáky a esesáky (podrobněji str.184*). Kolem roku 2010 jej někdo odtáhl. Chlapi tu našli s detektory i vystřílené nábojnice a nevybuchlé nálože. K nim pak manžel s oblibou volal pyrotechniky – nejlépe v neděli kolem oběda.

Nyní ale zpět k našim měřením. Ta nejzásadnější, pokud jde o Stolový hřbet, se odehrávala na jihozápadním svahu vrcholového průseku Kamenné hory. Měření prováděl Ruda, samozřejmě jsme přizvali i Milana. Počasí bylo krásně teplé a přitom se jednalo o první polovinu listopadu roku 2008. 

Vrcholový průsek – západní část

První týden jsme prozkoumávali terén a náhodou jsme narazili na zbytky pásového vozidla s identifikačním číslem. Po pátrání na internetu našel manžel i v tomto kovovém kousku důkaz o tom, že se zde opravdu budovalo podzemí – jednalo se o typ tahače vyráběného pro německou armádu, který zde mohl pracovat na hloubení štol a budování cest (str. 9*).

Další týden jsme přivlekli nahoru až těsně pod vrchol potřebnou techniku. Provedli jsme spoustu měření pod sebou v několikametrových pravidelných odstupech. Stejně jako i v předchozích případech se objevilo pod zemí cosi, co mohlo být dutinou, ale počasí se zhoršilo a napadl sníh. Další práce musely být odsunuty.

Tony byl sice zklamaný, avšak i nadále zůstal přesvědčený, že se štola pod horami určitě nachází. Nezbývalo než promýšlet další tahy a strategii hledání. Pokračoval tedy se svými návštěvami archivů, s rozhovory s pamětníky, s porovnáváním starých a nových map a s brouzdáním po internetu. Pomáhal nám samozřejmě i náš kamarád Milan S., o kterém jsem se už zmiňovala. Poslal nám např. emailem takhle hezky upravenou mapu z internetu i s doprovodnými vysvětlivkami (mapku výše taky):

Takže vrcholy hor přes GPS:

1……..Kamenná hora

2……..Stolová hora

3……..Vysoký stolec

Část Milanova emailu: Modrý kruh je bukový porost, fialově je značena severní a jižní cesta, hnědý je průsek na Kamennou h. Zeleně je zvýrazněná panelová cesta na Tobiášku. S pozdravem Milan

Tvrdá (štětovaná) cesta.

Velmi podrobně jsme zkoumali zejména Tvrdou cestu vinoucí se od JZ na SV podél Stolového hřbetu na Vlasatou a potom dále až na Františkov. Její jméno nevzniklo náhodně, je opravdu tvrdá – vybudovaná starou tradiční technologií, tzv. štětováním. Proč se zde tato cesta na konci války budovala a kde se tu vzalo tak ohromné množství kamene potřebného na její stavbu? Bylo samozřejmě vydolováno z nitra hory, jak pravil Nejvyšší – tedy Tonda.

Jeden z nálezů od Stolových hor

Dlouhé a dobrodružné pátrání jsme zažili při hledání jednoho příslušníka americké zpravodajské služby (byl to Čech), který v šedesátých letech zaslal do redakce Vojenského zápisníku dopis, z nějž vyplývá, že v oblasti Stolových hor byly opravdu budovány podzemní prostory. Dopis je uložen v archivu v objektovém svazku 156 POKLAD, ale podpis na něm je nečitelný. Pisatel sám udává, že tak činí záměrně.

Jeden z nálezů od Stolových hor

Podpis se dal přečíst jako Sulný nebo Střelný a stal se naší kauzou po několik let, kdy jsme po něm pátrali. Prolezli jsme kvanta archivních materiálů, hledali a hledali, korespondovali, telefonovali až do Itálie. Teprve za čas po tom, co jsme pátrání ukončili, se muž dobral pravého jména a našel syna hledaného důstojníka. Dlouho jsem uvažovala, jestli mám dopis citovat, ale tento náš případ se mi tak zavrtal pod kůži, že musím:

„OPIS DOPISU

Vážení soudruzi!

Náhodou se mi dostal do rukou článek Vašeho časopisu, kde se snažíte objasnit záhady kolem zajateckého tábora u Pramene Vltavy, otázky kolem koncentračního tábora v Borových Ladech, práci v prostoru Stolové Hory a osudu členů českobudějovického gestapa. Informace, které uvádíte, jsou velmi nepřesné, jsou to pouze publikační dohady (subjektivní) a hypotézy. Pravda je tato:

Tábor u Pramene Vltavy nepatřil do normálních zajateckých táborů (STALAG) a nebyl ani tzv. EINSATZ-KOMANDO. Nebyl také registrován v seznamu oficielních zajateckých táborů. Patřil pod kompetenci WAFFEN SS a jeho existence byla přísně tajena. Vznikl v rámci budovávání BÖHMERWALD-FESTUNG a byli tam soustředěni sovětští důstojníci, specialisté ženijních vojsk, převážně stavaři a důlní inženýři. Od podzimu 1944 budovali v prostoru Stolové hory za součinnosti zajatců z Borových Lad podzemní štoly, které měly patrně sloužit jako velitelské stanoviště nebo úkryty, to nelze dobře tvrdit. Ve zmíněném táboře jsem byl asi 3. – 4. května. Tábor byl již prázdný a zajatci byli odvezeni po silnici vedoucí z Bučiny do Finsterau.

Ani velmi podrobnou perlustrací německých zajatců v prostoru Vimperk - Prachatice - Freiung - Finsterau se nám nepodařilo dopátrat se jejich osudu a ani mezi příslušníky SS jsme nezjistili strážní personál. Je nepravděpodobné, že by zajatci se dožili konce války, poněvadž mnoho věděli.

Tábor v Borových Ladech byl vypálen členy ilegální organizace WERWOLF, která byla řízena jistým obchodníkem z Volar. V měsíci červenci 1945 byla organizace odhalena a orgány amerického zpravodajství ve spolupráci s čs. bezpečnostními orgány likvidována.

Členové českobudějovického gestapa byli z větší míry postříleni začátkem června 1945 při přestřelce, ke které došlo při jejich zatýkání v usedlosti Němce TREMLA v Knížecích Pláních (Fürstenhut), vesničce ležící pod Bučinou, v těsné blízkosti čs. hranic. Jejich šéf STEINHAUSER musel být dopaden živý, při přestřelce uprchl a byl vypátrán dvěma příslušníky čs. policejní roty z Prachatic, kteří, převlečeni za americké vojáky spolu se dvěma americkými seržanty polské národnosti z jednotky usazené v Bučině, jej zajistili v hostinci v bavorském městě Freiungu. STEINHAUSER byl dopraven do Českých Budějovic a předán sovětským bezpečnostním orgánům spolu se svou ženou.

Byl jsem v té době příslušníkem zvláštního útvaru patřícího do svazku vyšší jednotky americké armády, která operovala v prachatickém prostoru a při všech popisovaných událostech jsem byl osobně přítomen. Proto bych nedoporučoval onomu horlivému předsedovi MNV z Kvildy, aby se na vlastní pěst pouštěl do nějakého pátrání u Stolové hory. Myslím, že je to příliš riskantní. Američtí odborníci-ženisté sice terén a charakter prací zkoumali, ale o dalších akcích nebylo rozhodnuto. Doufám, že tyto řádky Vám podají dostatek informací o událostech, kterých jste se dotkli. Přeji Vám v dalším pátrání mnoho zdaru.

S pozdravem

podpis nečitelný

(R. E. Střelný či Sulný)

Vědomě neuvádím bližší adresu a plné jméno, jelikož si nepřeji, abych byl dále na tyto okolnosti vyptáván, poněvadž za tento faux-pas, že jsem proti fašismu bojoval od r. 1939 nejdříve ve Francii, pak v de Gaullově armádě a od r. 1944 v americké uniformě, jsem měl různé nepříjemnosti od vyšetřování, ztráty hodnosti, existence apod. víc než dost a nyní, po dvaceti letech, chci mít od všeho pokoj.“ (str. 117–118*)

Manželovi se podařilo najít syna hledaného důstojníka. Jakmile se tak stalo, poslal mu dopis a napjatě očekával odpověď. Zde ji přikládám se záměrně neúplným příjmením:

Jeden z nálezů od Stolových hor

Vážený pane Kunci,

děkuji za Váš dopis, který mě překvapil a zároveň potěšil. Bohužel Vám nemohu podat bližší informace, protože otec o těchto letech nerad mluvil. Ani můj starší bratr, se kterým jsem Váš dopis konzultoval, si na nic nevzpomněl. Je nám to líto, ale otec zemřel ještě před revolucí, takže nebyla příležitost jeho vzpomínky a zážitky oživit. Srdečně Vás zdravím a přeji Vám hodně zdraví a osobních úspěchů.
Jaroslav T….novský

Sent: Thursday, March 03, 2011 12:25 PM

Subject: Odpověď na dopis

V oblasti Stolových hor nás nezajímala jenom místa související s podzemím, nýbrž jsme zkoumali i další cesty, zejména jednu, kterou jsme nazvali Panelovka (viz obrázek) – vede z Tvrdé cesty nejprve severním a potom SZ směrem na Bučinskou cestu. Pojmenovali jsme ji tak proto, že opravdu byla vybudována z panelů – i když jen její druhá polovina: ta která vede od Bučinského potoka nahoru.

Panelovka

Velice zajímavé bylo také pátrání po cestě, která vedla ke Stolovému hřbetu od Bučiny. Začíná u nouzového nocoviště Bučina a míří přímo na sever. Prvních 200 metrů už dnes neexistuje – je zarostlé travou, keři a stromky. Pak se chvíli vine vpravo od Bučinské cesty přímo až na Židovskou. Těsně před ní přetne nádherný průsek vedoucí až k Pramenům Vltavy do míst, kde jsme měřili.

Všechna tato místa jsou spjata s naší historií, zejména s tou válečnou, která mého muže zajímala vždy nejvíce. Všechna v sobě skrývají tajemství a krásu, krásu tak velikou, že naplnila naše srdce až po okraj a pořád jí ještě hodně a hodně zbylo. I pro vás. A koho by snad tohle nezajímalo, najde tu plno hub a borůvek.

Kunc Antonín, Tajemství šumavského podzemí, 2015, AOS Publishing, Ústí nad Labem

Její první verze byla uveřejněna v roce 2010 na internetu pod názvem Tajemství Františkova a Pramenů Vltavy.