PRAMENY VLTAVY - PÁTRÁNÍ PO ŠTOLE - 2. ČÁST

PRAMENY VLTAVY - PÁTRÁNÍ PO ŠTOLE - 2. ČÁST

(Kvilda, Šumava)

I v roce 2008 jsme se na Černou horu dostali – tentokrát však bez Františka. Místo něho jsme s sebou vzali Ing. Rudolfa T, který se velmi rychle stal naším novým parťákem a kamarádem. Františka jsme však neodvrhli, to ne. Pracovali jsme s ním na jiných věcech, ale o nich později. Teď jsme potřebovali Rudu s jeho lepším vybavením, a to s měřící soupravou R-100, o níž uvádí ve své závěrečné zprávě toto:

„Jedná se o multielektrodové zapojení s 21 elektrodami. Postupně se zapojují dvě elektrody jako proudové a další dvojice jako potenciálové. Jde o liniovou metodu dipól – dipól. K měření se používá střídavý proud o frekvenci 700Hz, rozestup elektrod je volen od 1 do 3m, podle toho jaký chceme mít hloubkový zásah měření.“

Tony s Evičkou

Tak, a teď je nám to všem jasné :-) Bez toho jsme se opravdu nemohli obejít. No, jako technicky nepolíbený člověk si z toho dělám legraci, ale věřte, žádná legrace to pochopitelně nebyla. Naopak. Byl to fakt měřící koncert a Ruda byl virtuóz hrající první housle. Měření nám šla jako po drátku. Horší bylo vyhrabat se do prudkého kopce se všemi pomůckami, svačinami a pitím, abychom vydrželi co nejdéle. Takhle jsme si užívali několik dní. Ruda si na naše měření přivezl svou partnerku Evu a brzy se z nás všech stala výborná parta.   

Měření byla prováděna opět na svahu Černé hory, a to stále dál severním směrem od skutečného pramene Vltavy až do míst, kde jsme v terénu narazili na rozlehlou a výraznou prohlubeň, jakýsi zaniklý pradávný lom.

To je ono místo s největší anomálií, nejspíš prastarý lom, nad nímž jsme prováděli měření.

Závěrečná technická zpráva geofyzikálního měření v oblasti Pramenů Vltavy, která byla odevzdána na podzim téhož roku, potvrzuje existenci starého důlního díla. V jejím závěru je doporučeno doměření anomálií. V ní Ing. T. uvádí následující (vyjímám):

Měření zdaleka nepostihlo celou plochu lomu. Zaměřili jsme se jen na jeho horní levou část. ... V lomu byla objevena jedna anomálie, která by mohla vypadat jako staré důlní dílo, je nejvíce patrná na vertikálním řezu L6. Na 12m profilu by mohl být vstup, na 22m snad větrací otvor – hodnoty zde nejsou tak nízké jako na 12m, kde je narušení skály ve větším rozsahu. Není ale vyloučeno, že jde o přírodní geologické změny, puklinu vyplněnou sutí s vodou, i když je to málo pravděpodobné. … Navíc ta trhlina nikam nepokračuje, nejedná se tedy o geologický zlom. Z těchto několika málo řezů to nejde jednoznačně určit. Pomohlo by detailní proměření prostoru „vstupu“ na 12m řezu L6. Vhodné by bylo proměření radarem a dále i doměření pravé části lomu touto metodou.

Pro představu, jakými obrázky byla závěrečná zpráva vyšperkována, zařazuji jeden z profilů v ní uvedených. Z něj je patrno, že mu obyčejný smrtelník nemůže vůbec rozumět:

Profil L1. Na 47-48m je vpravo výrazný modrý pruh, značící nízkou rezistivitu. Mohlo by to být místo s vysokým obsahem vody, ale přechod z vysokých hodnot do nízkých je na velmi malém úseku a je velmi ostrý. Mohl by to být i větší kov, pro který je charakteristický i mírně se rozšiřující modrý pruh hodnot směrem dolů (vytváří stín). Ve střední části spodního obrázku je patrné místo (oranžová) s nižší rezistivitou. To může signalizovat pukliny s vodou nebo vidíme stín nějaké větší anomálie. Kompaktní skálu charakterizuje červená až fialová barva s hodnotami nad 10000 Ohmů.

Tak. A jsme tam, kde jsme byli. Úplného konce jsme se ani tentokrát nedopátrali. Zase abychom se vrátili na Prameny! Milému Ing. Kuncovi, tedy mému muži, nezbylo, než aby zase podal žádost o milost. Vrchnost se naštěstí nad námi opět slitovala a získali jsme další povolení. Abyste si nemysleli, že jsme za naši bohulibou činnosti měli nějakou finanční či jinou odměnu. Nic, naprosto nic. Naopak. Tondu stál průzkum spoustu peněz, když platil za všelijaké služby a pomůcky nutné k práci. Avšak radost z toho, že jsme dělali, co nás bavilo, vynahradila vše.

Milan s Broňou

Jak tedy z poslední závěrečné zprávy vyplývá, nezbylo nám než se vydat další rok na své oblíbené místo znova, tentokrát s radarem – s Rudou a jeho radarem LOZA: http://www.georadar.rtg-tengler.cz/, mazlivě nazývaným Líza. V roce 2009 jsme se tedy opět šplhali do známého kopce Černé hory. Les byl již v této době místy poničený nejen uragánem Kyril, který se tudy prohnal v roce 2007, ale i kůrovcem. Ještě to však nebyla tak hrůzná podívaná jako v letech následujících. Bylo to tehdy naše poslední měření, které potvrdilo, že v místech nad lomem, kde jsme se pohybovali, se nalézá dutina šířky 1,3 m, a to asi v hloubce 4 m. Jestli je to ale opravdu část našeho důlního díla, to už musí potvrdit někdo jiný.

Na Prameny jsme se ještě v následujících dvou nebo třech letech dostali, vždy ale jen s krátkodobým povolením a většinou s dozorem kompetentního pracovníka NPŠ. Kopání nebo hrabání nepřipadalo v úvahu, a tak jsme spíše zkoumali terén. Zajímal nás svah pod lomem, abychom zjistili, zda se tu nenachází cokoli, co by mohlo souviset s naším objevem dutiny.

 

Nejzajímavější byl nález dvojice drátů vyčnívajících ze země z prostoru skruže zabořené hluboko do země. Nacházela se přibližně v jedné třetině svahu mezi silnicí a naším místem, a to téměř přesně pod ním. Zkusili jsme stoupat svahem přímo nahoru, jestli nenarazíme na něco zvláštního, a opravdu. Našli jsme místo, které bylo přikryto zvláštním kamenem. Když jsme ho odstranili, uviděli jsme ony dva dráty a zjistili, že vedou shora od lomu směrem ke skruži. K čemu sloužily a jestli souvisely

s místem naší dutiny, to ví jen bůh. 

Níže – poblíž staré cesty vedoucí rovnoběžně se silnicí – jsme nalezli podzemní bunkr vyztužený dřevěnými podpěrami. Zmiňovaná cesta již de facto neexistuje – část z ní jsme objevili, ale minimálně polovinu nebylo možno identifikovat. Dnes po tolika letech to bude ještě problematičtější. Na starších mapách ji najdeme pod názvem Smyková cesta. Tony o ní píše ve své závěrečné zprávě pro NPŠ z roku 2006 toto:

Jako místo nazývané A. Černým oblast Pramenů Vltavy pokládáme pro účely průzkumu prostor mezi dvěma potůčky, které vytékají z úbočí Černé hory na úrovni lesní cesty vycházející z bývalého zajateckého tábora souběžně s Vltavskou cestou. Tato lesní cesta již neexistuje a je vyznačena pouze na mapě v měřítku 1:25000 generálního štábu čs. armády z roku 1952. Na předválečných vojenských speciálkách ji nenajdeme. Proto se můžeme domnívat, že byla vybudována s největší pravděpodobností za války ruskými zajatci, což je nejpravděpodobnější, nebo v letech 1948 - 1952 příslušníky pohraniční stráže.

Pod Smykovou cestou (na mapě vpravo) vede z Kvildy k Pramenům asfaltová silnice, o jejíž existenci nebo názvu není pochyb (Vltavská). Zato cesta zde označená jako Překopaná je na jiných mapách, a to současných i minulých, pojmenována Černohorská. No, a abychom to domotali, Překopanou se dnes nazývá cesta jdoucí přes vrchol napříč k našim cestám.

Možná bych měla vysvětlit, proč se tu tak detailně zabývám zmatkem v pojmenování cest na různých mapách. S podobnými nesrovnalostmi jsme se s mužem setkali i jindy a stálo nás pak mnoho úsilí se s nimi vypořádat. O tom ale později na jiném místě.

Vraťme se však do doby našeho pátrání na Pramenech. Na svahu poblíž bunkru se schovávaly v lesním podrostu i další předměty, památky zašlých dob, pro nás však zde nedůležité. Úplně dole u silnice pak bylo možno spatřit zbytky po stavbě bývalé roty pohraniční stráže. O té se dají v současné době nalézt informace a fotografie na internetu: http://www.vojensko.cz/prameny-vltavy?image=26

Jak uzavřít kapitolu o našem průzkumu na Pramenech? Prožili jsme krásné časy plné dobrodružství. Své pátrání jsme ale museli pomalu ukončit – nemilosrdný kůrovec znemožnil na nějaký čas přístup do tamějších lesů. Ani sil už tolik nezůstalo. Místo, které jsme našli, by mělo být dále prozkoumáno a odkryto – pokud se ovšem někdo najde, kdo se tohoto úkolu ujme. A nám nezbývá než vzpomínat a zapsat, co by nemělo být zapomenuto.

A úplným závěrem? Svou knihu věnoval manžel sovětským válečným zajatcům, kteří zde za války zahynuli. Jeho přáním bylo a je, aby na Pramenech Vltavy stála prostá pamětní deska a k ní by bylo možné položit květiny k uctění jejich památky. Věnování by mělo patřit i prvosledovým jednotkám americké armády, které tuto oblast osvobozovaly. O zajateckém táboře na Pramenech Vltavy pojednává celá jedna kapitola manželovy knihy (str. 105–124*).

V letech 1922 − 1923 zde byla vybudována chata Klubu československých turistů, Za 2. světové války byla přestavěna na zajatecký pracovní tábor Prameny Vltavy, ve kterém byli vězněni převážně důstojníci Rudé armády, o jejichž přítomnosti svědčily nápisy v azbuce vyryté do stěn. 30. 4. 1945 se sem probojoval výzvědný oddíl americké divize generála Barnetta a údajně zde nalezl 70 zubožených ruských zajatců. Na památku vězněných rudoarmějců zde byl 22. 8. 1948 slavnostně odhalen pomník s textem „Věčná paměť vojákům a důstojníkům sovětské armády, kteří v létech 1943−1945 byli Němci v těchto místech popravováni a umírali na následky hladu a nelidského zacházení“. Chata byla v roce 1953 zbourána. Pomník byl odstraněn koncem 90. let (Wikipedie).

Kunc Antonín, Tajemství šumavského podzemí, 2015, AOS Publishing, Ústí nad Labem.

Její první verze byla uveřejněna v roce 2010 na internetu pod názvem Tajemství Františkova a Pramenů Vltavy.