PRAMENY VLTAVY - PÁTRÁNÍ PO ŠTOLE - 1. ČÁST

PRAMENY VLTAVY - PÁTRÁNÍ PO ŠTOLE - 1. ČÁST

(Kvilda, Šumava)

Na Pramenech Vltavy, jak je známo, stávala před druhou světovou válkou turistická chata, která za války sloužila jako pracovní zajatecký tábor. Zajatci údajně pracovali na hloubení štoly a podzemních prostor. Tato skutečnost byla pro mého muže tím, co ho velmi zajímalo. Věděl totiž, že zde byl roce 1999 zahájen přísně utajovaný „hydrogeologický průzkum“, jehož skutečné poslání bylo známé jenom malému okruhu zasvěcených osob. Dozvěděl se to od jakéhosi muže pověřeného Vojenským obranným zpravodajstvím monitorovat tyto práce (str. 7*).

Vlevo historické foto. Vpravo socha od řezbáře Davida Fialy u symbolického pramene Vltavy. Jeden ze skutečných pramenů je vzdálen asi 200 m ve svahu Černé hory. 

Jelikož se však místo nachází na území Národního parku Šumava (NPŠ) a mimo značené stezky se běžný smrtelník nedostane, rozhodl se Tony, že tuto instituci požádá o povolení ke vstupu. Musel však vymyslet projekt, který by byl dobrým důvodem k tomu, aby mu to bylo umožněno.

To je ona lávka.

Před tím, než tak učinil, mě několikrát vedl na Prameny, aby mi ukázal, kde se onen zajatecký tábor nacházel. Brali jsme s sebou detektor kovu – postupně si pořídil dokonce tři, a to s různými funkcemi. Hledal, zda nenajde nějaké náboje zavrtané třeba i v kmenech starých stromů rostoucích kolem. Také jsme z cesty očima pátrali, jestli nahoře na svahu Černé hory nespatříme jeden ze skutečných pramenů, který se nachází v první zóně, kam není povolen vstup. Šlo o ten, k němuž pak později byla vybudována dřevěná lávka (2010). Ta byla bohužel po dvou letech zbourána a dnes už po ní není ani památky.

V roce 2005 tedy podal můj muž žádost o povolení k vjezdu do 1. zóny NPŠ a ke vstupu mimo značené cesty. Podkladem k projektu byla literatura o mineralogii pocházející ještě z konce 19. století, neboť obsahovala informace o starém důlním díle na Pramenech. Po něm chtěl Tony pátrat. Domníval se totiž, že on mohl být základem štoly, kterou tam mohli váleční zajatci hloubit. A to byla jeho pravá motivace. Pro lepší porozumění, o co údajně šlo, zde uvádím výňatek ze závěrečné zprávy prvního průzkumu z roku 2006: 

Cílem průzkumu bylo zjistit, zda a kde se v uvedené lokalitě nachází staré důlní dílo, jak je uvedeno v sedmisvazkové encyklopedii s názvem Topografická mineralogie Čech od J. Kratochvíla. Ten převzal tuto informaci z knihy F. Pošepného z r. 1895 Das Goldvorkommen Bohmens, kde na straně 191 píše, že „v oblasti pramenů Černé Vltavy u Kvildy se nacházejí sejpy po rýžování zlata a podle A. Černého také zbytky důlního díla". F. Pošepný se na více místech své knihy odvolává na A. Černého, ale neuvádí název jeho práce. V ní jsou patrně obsaženy i jednoduché mapové náčrtky upřesňující místa výskytu důlních děl a sejpů.

Naše pátrání po podzemních prostorách na Pramenech – nazývám ho naším, protože i já jsem byla členem pátrací skupiny – začínalo na svahu Černé hory nad oním skutečným pramenem poblíž místa „hydrologického průzkumu“ (více o něm v manželově knize – viz níže), který byl již touto dobou dávno neúspěšně ukončen. Pomáhal nám s ním nejvíce pan Milan S. a František Š., později také Broňa.

František

František vždycky přijel z Pardubic na několik dní. Auto měl plné všelijakých přístrojů, z nichž si mnohé vyrobil sám. Byl to machr, technicky velmi zdatný. Vyndal z kufru elektrody a už jsme spolu s dalšími přáteli vyrazili. Na zvoleném místě, kde jsme se domnívali, že bude v zemi námi hledaná dutina (štola), jsme elektrody zapíchali v určitém rozmezí, po vytypované linii a do dané vzdálenosti. František kolem nás procházel a také zapichoval. V ruce držel přístroj a ten mu hlásil naměřené hodnoty. Docela to byla fuška. Lezli jsme po prudkém svahu, prodírali se těžce průchodnými houštinami, jindy také třeba vodou. Tato měření jsme prováděli na různých místech a v různých vzdálenostech. František pak večer údaje zpracovával.

Metoda, kterou používal, se nazývá EOM. Stejným způsobem později pro nás pracoval Ing. Rudolf T., který však už měl k dispozici sofistikovanější vybavení. Do terénu bral mimo jiné i notebook a ten mu naměřené hodnoty okamžitě vyhodnocoval. Metodu popisuje na internetu takto:

Odporová tomografie EOMu (Vyhledávání podzemních objektů)

Elektrická Odporová Metoda je známa už od roku 1911 a je založena na měření rezistivity země pomocí elektrod. Protože výpočty jsou poměrně složité, začíná se více využívat teprve nyní za podpory počítačů. Vhodnou konfigurací elektrod je možné změřit měrnou rezistivitu např. 1m3 zeminy v určité hloubce. Poskládáním takto naměřených hodnot do plochy nebo do hloubkového profilu, lze snadno podle změny rezistivity nalézt místo, kde byla půda porušena. Změna rezistivity půdy narušené výkopem je tak markantní, že je možno najít i výkopy staré několik tisíc let. Hloubkový dosah přístroje je asi 30m. http://www.georadar.rtg-tengler.cz/odporova-tomografie-eom

No, je to trochu složité, ale nemusíme všemu rozumět beze zbytku, aby nám to zabránilo pokračovat ve vzpomínání.

1. skutečný pramen, 2. místo prvních měření, 3 místo dalších měření – lom, 4. bývalá posádka pohraniční stráže.

Na Pramenech jsme měřili několik dní a od místa prvního měření jsme se pomalu posouvali směrem na sever. Zmapovali jsme velký kus terénu, ale tajemství, které se skrývá pod zemí, jsme stále neodhalili. Povolení ke vstupu nám končilo, a tak nám bylo souzeno požádat o nové. Rozhodně jsme se sem museli vrátit! Kdo by taky nechtěl – tajemné podzemí a k tomu nádherná příroda – tehdy ještě nezničené lokality ani kůrovcem, ani uragánem. A zanedbatelné není ani to, že se k Pramenům normálně autem nedostanete. Šestikilometrový pochod po asfaltce nahoru a tutéž vzdálenost dolů – to není moc příjemné. A to jsem ještě nezmínila jízdní kola, kterým se musíte neustále vyhýbat. Který pětašedesátník je toho schopen? No, málokterý. A tak se starší člověk k prameni naší krásně řeky už v pokročilém věku dostane jen těžko. Jet tam autem byla pro nás velká výhoda. Přečtěme si tedy, co náš milý řešitel projektu vymyslel do závěrečné zprávy, aby si připravil půdu pro další žádost o povolení ke vstupu (výňatek):

V příštím roce bychom rádi průzkum dokončili. Předpokládá to následující postup:

1. V místě první anomálie pokračovat s měřením dolů po svahu směrem k Pramenu Vltavy, eventuálně dokud nenarazíme na její konec. Zjistit, zda se po celé délce jedná o dutinu a změřit  její šířku.
2. Vytyčit síť, jak navrhuje F. Š., změřit další profily a určit obrys anomálie. Upřesnit hloubku anomálie v celé její délce. Zmenšit hloubkový zásah a prozkoumat menší anomálie.
3. Změřit několik profilů v rokli.
4. Prozkoumat odporovou metodou dvě výrazné anomálie nalezené při zářijovém měření.
5. Na základě těchto měření definitivně rozhodnout, zda a kde se v oblasti Pramenů Vltavy nachází staré důlní dílo.

Vzadu jeden z našich pomocníků

Jak je ze závěru závěrečné zprávy patrno, muž byl mistrem slova a náš další průzkum měl být v budoucnu rozšířen na další místa, kde jsme objevili zvláštní a rozsáhlé anomálie. Nezbývalo, než se těšit na následující rok a požádat zase o povolení ke vstupu. To jsme opravdu získali, a tak jsme se opět ocitli na našem milovaném místě. František přijel v roce 2007 na několik dní a my s ním zase mohli lézt do prudkého svahu Černé hory, kam se obyčejný smrtelník nedostane. Zase jsme se mohli vláčet s těžkou měřicí technikou a celé dny zapichovat elektrody, poponášet je, dohadovat se, kterým směrem se pustit dál, a čekat, až večer František všechno vyhodnotí a řekne, jestli jsme už konečně něco odhalili. Naše měření postupovalo od původního místa nacházejícího se kousek nad skutečným pramenem Vltavy severním směrem. Samozřejmě nám při této bohulibé činnosti asistoval i Milan S., který nám pomáhal nejen fyzicky, ale kdykoli bylo potřeba něco vypátrat na internetu, byl v tomto ohledu nepřekonatelný.

Překrásný průsek vedoucí rovně z vrcholu Černé hory přes Vltavskou a Bučinskou cestu až za Stolový hřbet, kde se pak láme. Naše měření začalo vpravo od průseku a skončila vlevo (na fotografii).

Tato naše partička byla ovšem tak lačná poznání a plná energie, že se nespokojila jen s průzkumem Pramenů. Měřili jsme, kde se dalo. Nejvíc asi na Františkově a na Stolovém hřbetu, ale o tom bude řeč trochu později. A do toho všeho jsme s mužem provozovali penzion a starali se o hosty. No, byli jsme mladí – plus mínus šedesát. Všechna naše měření byla plná dobrodružství a překvapení a touha konečně nalézt, co jsme hledali, nás hnala stále kupředu. Horší to však bylo s omezením platnosti našeho povolení jezdit na Prameny. Nadcházela totiž zima, která se tady ohlašuje velmi brzo, a s ní konec našich radovánek. Nezbývalo než čekat na další léto.

Pokračování příště.

Kunc Antonín, Tajemství šumavského podzemí, 2015, AOS Publishing, Ústí nad Labem.
Její první verze byla uveřejněna v roce 2010 na internetu pod názvem Tajemství Františkova a Pramenů Vltavy