BUČINA - KAM ZMIZELO SPADLÉ LETADLO

BUČINA - KAM ZMIZELO SPADLÉ LETADLO

(Kvilda, Šumava)

Bučina byla pro mě a mého muže magickým koutem Šumavy. Začali jsme sem jezdit, abychom vypátrali místo, kde mělo v posledních dnech války nešťastně přistát německé vojenské letadlo.

Bučina (Buchwald) je zaniklá obec v těsné blízkosti česko-bavorské hranice v nadmořské výšce 1162 m. V současné době zde stojí zrekonstruovaný hotel Pešlova chata (nyní Alpská vyhlídka) a v roce 1992 znovu postavená kaple sv. Michala. Návštěvníci se mohou seznámit s replikou drátěného hraničního zátarasu a strážní věže, jako připomínkou toho, jak vypadala železná opona na západní hranici Československa. Poblíž je hraniční přechod pro pěší a cyklisty Bučina-Finsterau. 

https://www.sumava.net/kvilda/fr.asp?tab=snet&id=10984&burl=&pt=RE

Z archivů se Tony dozvěděl, že to mělo být někde na louce, kterých je na Bučině plno, a že mělo narazit do jedné ze zídek a o ni se rozbít. Pilot se prý vážně zranil a krvácející se odplazil neznámo kam. Dále manžel zjistil, že obyvatelé tamější vsi shodili zbytky letadla do pískovny nacházející se poblíž.

Kdo by mohl takovéto lákavé informace nechat bez povšimnutí? Naše dobrodružné povahy rozhodně ne. Začali jsme tedy Bučinu prohledávat. Na starých mapách jsme vypátrali, že by tento prostor měl být západně od Bučinské cesty někde mezi hotelem Alpská vyhlídka a zastávkou autobusu u nouzového nocležiště.  

Nouzové nocoviště

Vydali jsme se tedy několikrát za sebou na Bučinu – dokud to šlo, tak autobusem (to lze pouze o prázdninách), pak už ale jen po svých – a že je asfaltová silnice z Kvildy pro pěší pěkně nepříjemná a dlouhá, zejména když vám je přes šedesát. Automobilům je sem z české strany vjezd zakázán – z německé ale ne. Zvláštní, že.

Zpovídali jsme řidiče autobusu, lesníky a kdekoho, ale nikdo nic o žádné pískovně nevěděl. Na louce, kde se měla nacházet, se jak na potvoru pásly krávy, a tak jsme terén obhlédnout nemohli. Museli jsme čekat, až budou tyhle naše brzdy přemístěny na jinou pastvu.

Nezbývalo nám než se brouzdat po okolních lesích a hledat aspoň staré cesty nebo sbírat houby. Při jedné takové obhlídce jsme narazili na něco, co nás oba úplně omráčilo. Před námi se tyčil obrovský letitý strom s olámanými a kostrbatými větvemi, s hrubou a vrásčitou kůrou, osvětlený nízkým podzimním sluncem. Na něm se asi ve výšce dva a půl metru blyštil přibitý prastarý a ošuntělý obrázek panenky Marie. Sluneční světlo odráželo jeho namodralou barvu. 

Stáli jsme jak uhranutí a to nejsme věřící. Taková krása! Jak z jiného světa. V místech, kam málokdy zavítá lidská noha, by ji těžko kdo čekal. Proč jen tam ten magický obrázek je? Kdo a proč ho tam připevnil? Takovéto a podobné otázky se nám honily hlavou. Že by toto bylo místem vydechnutí pilota hledaného letadla?

1. nouzové nocoviště, 2. strom s obrázkem, 3. pískovny, 4. hotel Alpská vyhlídka, 5 hranice

Při nejbližší příležitosti jsme se museli jít na náš strom zase podívat. Kde však jsou schované pískovny? Kde je máme hledat? Což abychom zkusili jít lesem poblíž jeho okraje, abychom viděli na louku, kde se měly nacházet? Rozhodli jsme se to podniknout. A hle, co se nestalo. Zčistajasna se před námi mezi stromy objevily velké i menší jámy, některé hluboké, jiné mělčí. Největší z nich mohla mít průměr 15 metrů a hloubku 3 metry. Další byly menší, obdélníkového tvaru – tak, že by se do nich vešel ležící člověk.

Panebože, vždyť to jsou ony! Naše pískovny! Jenže proč nejsou na louce, ale v lese? No, vysvětlení se ukázalo být jednoduché. Za šedesát let od konce války se les rozšířil na louky a stromy zakryly pozůstatky dávných časů.

A naše letadlo? V největší jámě se nacházelo nepřeberné množství kovového odpadu. Samozřejmě z větší části zasypané pískem, zeminou a časem. Skrývá se tam i to, co jsme tak dlouho hledali? Snad to někdo někdy zjistí. My už to ale nebudeme. To, co jsme našli, to byla pro nás dostatečně velká odměna. Na víc už nezbývá energie.

Letos v létě jsem k pískovnám vzala svého šestiletého vnuka. A víte, co mi řekl, když uviděl „trosky letadla“? Babičko, děkuji ti, žes mě vzala na tohle místo. Nic takového jsem ještě o prázdninách nezažil. To víte, kluk. Ještě že ho mám – plus další svá vnoučátka. Kdo by jinak se mnou na tahle krásná místa chodil, když už Tony nemůže?